Historie

Poměrně malá obec Železná, která dnes čítá 322 obyvatel, leží v pahorkatině sevřené Malým Plešivcem a Kamennou. Kdysi ji jako své stálé sídliště vybrali naši předkové sice nevíme, ale poprvé se ves připomíná již v roce 1292, kdy ji král Václav II. daroval pražskému biskupství. Zatímco u ostatních českých vesnic bývalo zcela běžné, že se často střídali jejich majitelé, v případě Železné tomu tak nebylo. Někdy před rokem 1463 se ji ujal tehdy významný šlechtický rod Šternberků, ovšem dlouho se o ni soudili s pražským arcibiskupstvím. Teprve roku 1507 ji Šternberkové věnovali kapitule vu Sv. Víta na Pražském hradě. Kapitulu tvořil sbor Kanovníků, kteří pečovali o vlastní bohoslužebný chod chrámu a pomáhali biskupovi při správě diecéze. Místní poddaní rolníci se tedy podíleli na financování provozu pražské katedrály a samozřejmě místní fary formou církevního desátku. Pokud nepočítáme krátké intermezzo na počátku třicetileté války, kdy se Železné zmocnili odbojní stavové, patřila obec pražské kapitule od počátku 16. století až do konce vrchnostenské éry (1848).

Nevíme sice, zda v době, kdy ves převzalo biskupství, zde již stál kostel. Spíše ano, i když se připomíná poprvé v polovině 14. století, kdy se v Čechách dotvářela farní organizace, a to již jako farní. Církev tedy z železenského kostela Nanebevzetí P. Marie již před tímto datem vytvořila duchovní centrum pro široké okolí. Jednalo se zřejmě o velmi chudou obec, jelikož koncem 14. století se ze zdejšího kostela odvádělo arcibiskupství pouhých 7 grošů, nejméně z celého arcidiakonátu.

Po třicetileté válce, která obec velmi poškodila, proběhla v roce 1681 první větší oprava farního kostela, tehdy ještě gotického, který byl nakonec v roce 1777 zcela zbarokizován. Snad při této příležitosti byly u kostela vysazeny dvě lípy a jeřáb, která zkrášlují jeho okolí dodnes. Jeho interiér byl pak nově upraven až v druhé polovině 19. století. K faře tehdy patřily i rozsáhlé polnosti a lesy (dodnes na to upomíná pomístní název Zádušní les), o které fara přišla definitivně až po roce 1948.

Někdy na přelomu 17. a 18. století byla při faře zřízena jednotřídní triviální škola, jedna z nejstarších v kraji, ve které se vybrané děti učily číst, psát a počítat (trivium). Poprvé se připomíná k roku 1711. Později, až do roku 1841 se vyučovalo v chalupě čp. 6, kde zároveň bydlel kantor. Ve zmíněném roce vyrostla na místě dnešní školy nová budova, později přestavovaná. Koncem 19. století to bylo již 4 třídy, protože počet obyvatel neustále vzrůstal. Zatímco v roce 1843 zde žilo 372 obyvatel v 41 domech, koncem 19. století to bylo již 412 obyvatel, včetně pěti Židů. To zde již podnikali čtyři obchodníci, osm živnostníků a šest hostinských. Zároveň tu stály dvě cihelny a také velký parní mlýn s pilou čp. 44, vystavěný Františkem Rabochem v roce 1868. Počátkem 20. století vyhořel a byl obnoven až v roce 1920. Nakonec jej nový majitel, generální ředitel Křižíkových závodů dr. Riesinger, v roce 1938 přestavěl na přepychovou vilu ve švýcarském stylu.

Minulostí se v této době již stala těžba uhlí mezi Železnou a Malými Přílepy, která se tu prvně připomíná v 15. století, tak jako těžba železné rudy, která koneckonců dala obci jméno. Také pálení vápna z mocných ložisek vápence v okolí, které se dříve vozilo do Prahy, se koncem 19. století již neprovozovalo.

Během první světové války (1914 - 1918) trpěli obyvatelé Železné nedostatkem, vázaným hospodářstvím, často i hladem. Nejvíce však zdejší rodiny postihly vojenské odvody na frontu. V řadách rakousko-uherské armády padli Josef Bartoš, Jan Kleisner, Václav Rota, Josef Vítek a Josef Benda. Do řad československých legií, které naopak bojovali za československou samostatnost, vstoupili dva muži: Alois Větrovský a Josef Šubrt.

Hlavním zaměstnáním zdejších obyvatel vždy bylo zemědělství. V poměrně úrodné krajině se vypracovala řada movitých sedláků, jejichž grunty lemovaly náves. V obci stával i obecní špýchar čp. 43.